Soutěž

Honza a děda seděli na zahrádce pod altánem a koukali do větví stromů. Honza se zvedl ze židle a přinesl dva hrnečky s voňavou kávou. Jeden postavil před dědu a druhý si přitáhl k sobě.  Chvíli jen tak seděli a užívali si sluníčka a babího léta. Po chvilce se děda ozval:
„Tak co, Honzíku, už máš slečnu?“

„Dědo, nech toho, je mi dvaadvacet a Janu jsi viděl už minule a náhodou vím, že se ti moc líbila. Když jsem nekoukal, mrkal jsi na ni,“ usmál se Honza. Škádlit Honzu patřilo k dědovým oblíbeným radovánkám.

Mraky nad zahrádkou se procházely po modré obloze a Honzovi se z jejich pozorování začínalo chtít spát.

„Dneska mi není nějak dobře,“ ozval se děda a probral Honzu z dřímání. Děda nemívá ve zvyku si stěžovat.

„Jak není dobře?“ zeptal se Honza. Děda byl bledý a trochu zpocený.

„Bolí mě srdce,“ děda ukázal na svůj hrudník. Bylo vidět, že se mu špatně dýchá.

Honza věděl, že musí něco udělat. Děda se léčí se srdcem už dlouho.

„Přinesu tvoje léky,“ vystartoval do domu. Léky… kde můžou být… v šuplíku pod televizí… rychle….

Honza vytáhl dvě krabičky na kraji. IBUPROFEN a NITROGLYCERIN, který z nich?

Rozhodl se pro IBUPROFEN, měl víc opotřebovanou krabičku.

Rychle za dědou.

Jenže děda už nesedí na židli, sesunul se na zem, židle pod ním.

„Dědo, dědo!!!“ Honza křičí.

Děda ale nevnímá. Leží, tiše chrčí a je hrozivě bledý.

Rychle, musím něco udělat.

Židli pryč a co teď?

Honzovi pulsuje krev ve spáncích. Co teď?

Zkusí nahmatat dědovi puls na krku. Nic necítí, děda pořád leží a nehýbe se.

Záchranku… už vím… musím zavolat….

Honza rychle bere telefon a hledá číslo.

155… pamatuju si to… Honzovi se uleví…

„Záchranná služba Praha, tísňová linka,“ ozve se z telefonu.

Za chvíli Honza mluví s operátorkou. Připadá si zmatený a mluví nesouvisle. Ale během chvíle ví dívka na druhém konci vše potřebné… Malíkova 8, Praha 5, na zahrádce před domem, děda v bezvědomí, bolest na srdci, ano, ví, co má dělat…

Honza zahodí telefon a roztrhne dědovi košili.

Masáž srdce… učil se to kdysi…

Mačká dědův hrudník oběma rukama.

Při druhém stlačení ucítí pod rukama lupnutí… zlomil žebro…

Po několika stlačeních zakloní dědovi hlavu, ucpe nos a zkusí vdechnout, jednou a podruhé.

Pak zase stlačuje hrudník – třicet stlačení a pak dva vdechy… nebo kolik to vlastně bylo?

Pravidelný rytmus Honzovi pomáhá…

Kde je ta záchranka?

Čas se neskutečně vleče…

Stlačuje a vdechuje a nic se neděje… Děda se neprobouzí…

Co mám dělat…?

Neměl by zkusit studenou vodu?

Rozběhne se do domu a hledá kyblík… Ne, blbost, vždycky masírovat až do příjezdu záchranné služby.

Honza se vrací k dědovi a stlačuje a vdechuje, třicet a dva….

Konečně uslyší sirénu.

„Pomoc, tady jsem,“ volá na přicházející záchranáře.

Někdo ho jemně odstrčí od dědy a najednou je klidná zahrádka plná lidí. Žena v oranžové uniformě odvádí Honzu stranou a něco mu povídá. Honza sleduje tok jejích slov, ale smysl mu uniká.

„Už naskočil,“ říká mu žena, „a bylo to díky vaší pomoci.“

Vyšlo to… Zachránil dědovi život.

Honzovi se povedlo zachránit dědovi život. I přesto se ale v ošetření dopustil několika chyb. Vyberte, které to byly.

Vyplňte je do formuláře níže (Fill in my form).